srpen 2004, očima nejmladšího účastníka výpravy
(autor: Katka Peterová)
Existují místa na Zemi, kde i zapřísáhlí realisté a bezvěrci zaváhají, jestli přece jen nevznikla mocí nadpřirozenou, neřkuli božskou (
foto 1). Jedno takové místo se rozhodla poznat naše malá, z větší části laická výprava, vedená však náruživým geologem, mým otcem. Ten, jakožto zkušený a světaznalý vysokohorský turista, si dal za cíl nadchnout naše prosté duše pro onu magickou krajinu oblasti severních vápencových Alp, což se mu, myslím, beze zbytku podařilo.
Základní tábor jsme založili v kempu Gleinkerau, který leží nedaleko Spitalu na Pyrhnu a nabízí mimo jiné i výuku paraglaidingu, čehož jsme ovšem neměli v úmyslu využít. Byli jsme totiž odhodláni směřovat naše kroky vstříc horské skupině Warscheneck 
(foto2). Člověk prožívající většinu svého života na polabské placce si umí jen stěží představit nadmořskou výšku 2387 metrů, což je číslo popisující hlavní vrchol hory a částečně vypovídající o náročnosti výstupu a v závěru o bolesti svalstva našich rovinou rozmazlených končetin.
První zastavení jsme učinili u jedné z největších alpských vyvěraček – Piessling Ursprung (foto3). Jestli jste už viděli vytékat ze země 2000 litrů vody za vteřinu, pak Vás možná ten pohled neohromí. Jenže většina z nás něco takového ještě nespatřila, a tak jsme užasle hleděli do křišťálově čisté a strašlivě studené vody, tlačící se na povrch z dvaatřiceti metrové hloubky
(foto4, foto5). Z informačních tabulí se o ní můžete dovědět mnoho.
Třeba to, že její infiltrační území se nachází na ploše několika desítek čtverečních kilometrů horského krasu a odtok takového množství podzemní vody je soustředěn po tektonických zlomech. Vzniká tak mimořádně vydatný pramen, který by mohl zásobovat pitnou vodou klidně i 700 000 tisíc lidí.
Hlavní cíl nás ale teprve čekal, vůdce nám naplánoval pokořit vrchol Warschennecku. Snad by to ani nemohl být on, kdyby se nesnažil okořenit nám cestu zapáleným výkladem o problematice geologické stavby celého pohoří Totes Gebirge a zvláště pak o glaciálních a krasových jevech v této oblasti, fikaně k tomu využívajíc především okamžiky, kdy nám již nezbývalo sil ke vzdoru (Foto6). Naslouchali jsme vyprávění o původu této fascinující krajiny, o tom, jak pleistocénní ledovce modelovaly tvář původního horninového prostředí, tvořeného především triasovým vápencem dachsteinských vrstev, a jak ke vzniku hlubokých údolí přispěla i výrazná tektonická predispozice.
Užasle jsme přitom zírali do hlubin ledovcových karů (Foto7, Foto8) obklopujících nás ze severu, východu a jihu. Odhodláni toho dne vrchol zdolat, drápali jsme se jak Spidermani prý méně náročnou východní stěnou, přemlouvajíc zbytky své odvahy, ať nás neopouští. Ti z nás, kteří překonali strach a rozhlédli se přitom kolem sebe, měli fantastický výhled na dělící hřebínek Ramesch mezi Frauenkarem a Brunnsteinerkarem (Foto10). Finální partie výstupu byla už pouhou třešinkou na dortu a odměnou za vynaložené úsilí. Poslední metry na vrchol totiž svou obtížností jen malinko převyšují nedělní vycházku průměrného paneláčníka. Na vrcholu (Foto11) se nám otevřelo panorama horské skupiny Priel na západě a pohled na rozsáhlé subvrcholové krasové pole na jihu (Foto12). Společnost u svačiny nám dělalo několik silně odrzlých zástupců druhu kavčete žlutozobého.
Při sestupu jsme se mohli ještě pokochat impozantní skalní stěnou Rote Wand z červeného vápence (Foto13) a malým ledovcovým jezírkem Brunnsteinersee (Foto14), v jehož blízkosti se popásalo stádečko nefalšovaného alpského skotu. I skalničkoví maniaci si cestou přišli na své, protože drobná kvítka různých barev a vůní byla roztroušena mezi běloučkými vápencovými balvany všude, kam naše oči mohly dohlédnout (Foto15).
Plahočili jsme se dolů unylým tempem, možná proto, že se nám z toho ráje vůbec nechtělo, možná proto, že už nám pomalu docházely síly. Zkoušeli jsme proto přemluvit béžové krávy, jestli by nám neposkytly malé občerstvení v podobě bílého moku (Foto16). Jenže ony opovržlivě odmítly zachránit nebohé české turisty před jistojistou smrtí hladem, a tak nám nezbývalo, než pokračovat v cestě. Šlapali jsme dál a začínali si uvědomovat, že jsme naprosto propadli kouzlu téhle pohádkové krajiny, bílým vápencovým vrcholkům spícím mezi mraky a vzduchu provoněnému alpským býlím (Foto17).
Dáváme sbohem Warschennecku vykukujícímu z mraků a slibujeme: “Alpy krásné, příští rok nás tady máte zas!”(Foto18)
