Nestabilní jevy v horských masivech
autor: Jiří Petera
Horské řícení (něm. Bergsturz, angl. Rock-falls, slovinsky Podor) je řítivý sesuv hornin obrovských rozměrů. Objem sesutých hmot přesahuje podle vžité klasifikace (G.Abele, 1971) 1 mil. m3 , plocha 0,1 km2 a sesuvy se vyznačují značnou rychlostí.
Spouštěcí “mechanismus” horského řícení je ovlivněn mnoha faktory, přičemž je běžné, že pohyb hmot nastává až tehdy, když se v nepříznivé kombinaci spojí faktorů několik. Nejčastěji mají na stabilitu horského masivu nepříznivý vliv:
- strmost skalní stěny
- geologické vrstvy, jejich střídání a sklon
- stupeň mechanického porušení horninového masivu (tektonické zlomy, vrásy apod.)
- chemismus hornin ovlivňující vznik nepravidelných diskontinuit, např. krasových jevů vázaných na karbonátové komplexy
- dlouhodobé klimatické změny (např.ústupující ledovce vyklízejí hluboká údolí)
- velmi vydatné srážky a přívalové deště
- seismické a jiné otřesy
Z dlouhodobého geologického hlediska jsou horská řícení běžným přírodním jevem, kterým se vyrovnává mechanická nerovnováha v horninovém prostředí a zároveň se mění terénní reliéf v horských oblastech. V historické době, řekněme posledních 1 000 let, se stávají horská řícení nebezpečím pro populaci žijící v horách, zejména v hustě obydlených údolích evropských Alp.
Typickým příkladem obrovského horského řícení, které proběhlo v historicky nedávné době (r.1348), a o němž se dochovaly legendární i písemné zmínky a hlavně hmotné relikty je řícení na Dobrači :
Dobrač (něm. Dobratsch nebo také Villacher Alpe) je samostatně stojící suk mezi Vysokými Taurami (na S) a Karnskými Alpami (na J), nedaleko města Villach v jihorakouských Korutanech. Horský hřbet směru Z – V dosahuje nejvyšší výšky v západní části (2167 m n.m). Převýšení nade dnem několik km širokého údolí řeky Gail, která jižně od Dobrače protéká a přijímá zprava přítok Gailitz, je asi 1600 m. Horský masiv je tvořen převážně vápenci permského a triasového stáří, v nichž se nepravidelně vyskytují vložky sádrovce. Horniny jsou mechanicky porušené všesměrným systémem puklin a trhlin jako důsledkem přízlomové tektoniky. Dobrač je od severu oddělen od dalších horských skupin bleiberským zlomem a na jihu zlomem periadriatickým (ten se zásadně podílel na alpské orogenezi). Karbonátové horniny jsou postiženy krasovými jevy. Jižní stěna Dobrače, táhnoucí se v délce téměř 10 km od městečka Nötsch k Villachu, byla již několikrát postižena obrovskými řítivými sesuvy. Poslední řítivý sesuv (r.1348) zanechal po sobě velké množství hmotných zbytků a dalších znaků, takže je vděčným studijním materiálem pro několik generací geologů, geomorfologů a geografů. Podle výzkumů probíhajících zde už několik desítek let byly prehistorické sesuvy dokonce několikanásobně větší než ten poslední zaznamenaný před 650 lety.
Několik parametrů horského řícení na Dobrači v r.1348 :
- počet sesuvných lokalit = 6 (největší Rote Wand s odlučnou hranou ve výšce kolem 1500 m n.m.)
- objem sesutých horninových hmot = cca 150 mil. m3
- plocha pokrytá sesutými hmotami = cca 6 km2
- čelo sesuvu se dostalo do vzdálenosti přesahující 3 km od skalní stěny
Sesuté hmoty reprezentované skalními bloky a kamenitou sutí nezasáhly přímo lidská sídla (území těsně pod stěnou nebylo obydlené), ale zahradily řeku Gail. Vzdutím hladiny byly zaplaveny vesnice několik km proti toku. Po protržení “hráze” došlo ke katastrofální záplavě na dolním toku směrem k soutoku s řekou Drávou. Záplavy si vyžádaly tisíce lidských životů.
Katastrofická událost se dochovala v písemných zmínkách (farních knihách a kronikách), takže o ní máme dodnes velmi dobrý přehled. Dochovala se rovněž v podobě místních názvů (Schütt, Oberschütt, Steinernes Meer apod.) upomínajících přírodní katastrofu.
Horské řícení na Dobrači je jedno z největších v Evropě a také patří k nejlépe prozkoumaným. Z rozboru tehdejší události bylo možné stanovit jako bezprostřední příčinu řítivého jevu (kromě faktorů uvedených ve výčtu výše) zemětřesení s epicentrem v blízké italské Furlanii.
Území leží na pomezí Rakouska, Slovinska a Itálie, kde se blízkých vápencových masivech (např.Julských Alpách) můžeme setkat s obdobnými jevy. V poslední době se problematikou stability velehorských masivů zabývá např. skupina mladých slovinských vědců kolem Matiji Zorna, z jehož pojednání “Podori na Dobraču” (Geografski vestnik, 2002) autor článku bohatě čerpal.
Studium horských řícení pomáhá poznat zákonitosti vývoje reliéfu hor a velehor a umožňuje vymezit rizikové oblasti. To se týká především Alp, kde jsou lidská sídla v těsné blízkosti horských stěn s nepravidelně narušenou stabilitou.
Pozn.: Fotografie jsou ze studijní cesty z léta 2005. Ostatní vyobrazení pocházejí z několika zdrojů a jsou autorem upravena.
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
Seznam vyobrazení :
1 – Přehledná mapa
2 – Satelitní snímek (pohled od jihozápadu)
3 – Satelitní snímek (pohled od jihu)
4 – Panoramatický pohled na jižní stěnu Dobrače
5 – Jihozápadní stěna Dobrače nad městečkem Nötsch
6 – Jižní stěna Dobračese 2 sesuvnými lokalitami Rote Wand a Kranzwand
7 – Největší sesuvná lokalita Rote Wand
8 – Rote Wand, linie tektonického zlomu ve skalní stěně
